facebook

Rozhovor s Danem Porazilem v časopisu Rally

(16. 04. 2021)

V časopisu Rally vyšel v čísle 01 / 2021 článek s titulem - Daniel Porazil „Psaní mě zatím baví“, který vás se svolením redakce https://www.rallymagazin.cz přetiskujeme.

Jeho inspirací je Martin Holmes. Přesto se při takovém přirovnání ošívá, ale je jediným českým autorem, který od roku 2007 každé tři roky vydává knihu o automobilovém sportu. Životopis či kroniku soutěže. Díla Když Křeček prášil či limitovaná edice knihy o Barum rally jsou mezi fanoušky a sběrateli dodnes žádaným a také nedostatkovým zbožím. Pro řadu dalších se stala jeho práce vzorem. Řeč je o Danielovi Porazilovi, kterému všudypřítomná situace onu zmíněnou tříletou periodu narušila, ale z následujících řádků vyplývá, že o další díla mít strach nemusíme. Důkazem budiž jeden dotisk a ve hře jsou dokonce dvě nové knihy.

Jak se člověk dostane k psaní knih o rally?
„V mém případě to bylo asi tím, že se mi doslova pod okny jezdila Rallye Škoda. Rodiče mě navíc jako šestiměsíční miminko vzali s sebou na rychlostní zkoušku prvního ročníku, kterou jsem sice prospal, ale nějaký vliv to zřejmě mělo. S přibývajícím věkem jsem si začal vystřihovat články o rally, psal jsem si jezdcům do celého světa o podpisové karty a doma žadonil o fotoaparát. Od roku 1985 jsem s ním fotil boleslavskou soutěž a ze snímků a článků z novin si dělal alba. Odtud už nebylo ke knize daleko. Jedno vím ale jistě, pokud by mezi námi byl Pavel Bím, žádnou knihu bych nenapsal. Hltal bych totiž ty jeho.“

První kniha vyšla v roce 2007, o čem byla?
„Šlo o historii Rally Bohemia. Využil jsem všech nasbíraných materiálů a poprvé mluvil s některými význačnými osobnostmi rallysportu. Rád vzpomínám na křtění, které proběhlo ve Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi. Ani ve snu mě nenapadlo, že přijde tolik lidí, a to včetně významných hostů v čele s Vladimírem Hubáčkem, Oldřichem Horsákem, Johnny Hauglandem, Václavem Blahnou, Honzou Kopeckým nebo Romanem Krestou. Tehdy jsem měl s sebou sto knih, což se během pár desítek minut ukázalo jako nedostatečné. Výtisků se v den křtu nakonec prodalo přes 300 kusů.“

A za tři roky přišla na svět další kniha.
„Jednalo se o životopis Ladislava Křečka nazvaný Když Křeček prášil. Bylo to dlouhé přemlouvání, ale na konci padlo mistrovo ano. Krásná práce, při které jsem mohl tohoto legendárního jezdce poznat. Bylo mi sympatické jeho vnímání času a dochvilnosti, co se řeklo, to platilo. Nijak mě ale nešetřil. Když jsem mu s dobrým vnitřním pocitem poprvé předával knihu jako celek k finálnímu čtení, lako‑ nicky mi řekl, že tu nejsme od toho, abychom se chválili, ale udělali knihu co nejlépe. Usmíval se při tom a to i ve chvíli, kdy mi oznamoval, že kdyby opravoval auta tak rychle, jako já píšu knihy, tak se neuživí. Výsledek byl ale ten, že celý náklad rychle našel své čtenáře. Od té doby jsem byl stále žádán o dotisk, který se na konci loňského roku podařilo uskutečnit. Šlo o 300 kusový náklad, který byl za měsíc rozebrán. A ještě na jednu věc v této souvislosti rád vzpomínám. Měl jsem tehdy v rámci projektu pana Křečka někam odvézt autem. Pociťoval jsem jistou nervozitu a nabídl mu řízení. „Není potřeba, jen řiďte,“ mávnul rukou. Asi po dvaceti minutách se na mě podíval a řekl: „V kufru máte lahev a ta vám tam v tašce putuje sem a tam, to bych při řízení nestrpěl. Jinak cit k řízení máte, to jo, ale rally byste jezdit nemohl. Musí to víc odsejpat,“ dodal.“

Pokud vím, tak další publikace už v plánu nebyla.
„V danou chvíli jsem měl pocit, že už dál psát nebo cokoliv tvořit nepotřebuju. V roce 2012 ale došlo během automobilových soutěží k řadě nešťastných událostí, které mě přiměly k novému projektu. Vznikla kniha Rally má jméno Bohemia, které vycházela z prvotiny z roku 2007. Byla už i v angličtině, a především obsahovala netradiční bezpečnostní manuál pro fanoušky a diváky rally. Původně mělo jít o brožuru s měkkými deskami a lepenou vazbou, ale na přání sponzorů se z publikace stala plnohodnotná kniha. S partnery jsme se rovněž domluvili, že dílo budeme prodávat za symbolickou cenu 199 korun a ze zisku z prodeje koupíme do dětské nemocnice v Mladé Boleslavi v hodnotě přesahující sto tisíc multifunkční lůžko pro JIP. To se také stalo. Projekt vytvořený v duchu myšlenky, že rally dokáže pomáhat, uspěl a stal se inspirací pro další podobné aktivity jezdců i pořadatelů.“

Jak se stane, že autor z Boleslavi napíše knihu o Barumce?
„Celkem jednoduše. Vedle sponzorů z Prahy, středních a severních Čech potřebujete trpělivost a štěstí při shánění materiálů o soutěži, která se jezdí bezmála 350 kilometrů od vašeho bydliště. A pak se nesmíte nechat odradit. Barumka má krásnou historii a ta mě moc lákala. I proto vznikla kniha, která váží přes tři kilogramy a má přes 600 stran. Někteří čtenáři ji překřtili na „bibli rally“, což je velká pocta, které si náležitě považuji. Zvláštnost limitky spočívala v devíti autentických podpisech vítězů moravské soutěže. Mohu všechny majitele rozebrané edice šestisetkusové série ujistit, že každý podpis je originální a autentický. Do turnovské tiskárny Unipress totiž postupně dorazili Roman Kresta, Jan Kopecký, Václav Pech, Jiří Šedivý, Václav Blahna, John Haugland, Harald Demuth, Raimund Baumschalger a Franz Wittmann. Každý z nich se šestsetkrát podepsal a většinou to byla velká zábava. Když měl přijet Johnny Haugland, v sále již podepisovali své listy Jan Kopecký a Roman Kresta. Najednou se otevřely dveře a do nich vstoupil nejen Johnny Haugland, ale i jeho dávní spolujezdci pánové Antonsen a Bohlin a také Monika Eckardtová. Trochu nechápavě jsme se na tu delegaci doplněnou i o manželku Johnnyho paní Julii všichni podívali. „Je nás víc, nevadí to?“ ptal se Johnny a už zjišťoval, jestli se má podepsat celým jménem. Paní Julie se posadila bokem a vyndala si pletení. Při pohledu na paletu s listy, které měl její manžel podepsat, lehce, ale jen opravdu velmi lehce zakroutila hlavou. Asi tuším, co si myslela. Ale pak nastal koncert několika rukou, kdy všichni spolujezdci nosili archy mezi pány Hauglandem, Krestou a Kopeckým a pomáhali jim s otáčením a přenášením archů s podpisy.“

Měla i Žlutomodrá rally charitativní poslání?
„Z prodejů se opět pro dětské oddělení nemocnice v Mladé Boleslavi pořizovalo potřebné vybavení v hodnotě přesahující 50 tisíc korun.“

Proč spojuješ svoje knihy s pomocí druhým?
„Protože mě to baví a protože díky skvělým partnerům můžu. Když to jen trochu jde, myslíme především na děti. Potěšení, které z práce mám, posílám dál.“

Podle čeho se vybírali vítězové, kteří se do limitky podepisovali?
„Jasno bylo u Romana Kresty, Honzy Kopeckého a Václava Pecha, to byla povinnost. Další pánové byli mojí volbou. Později jsem byl konfrontován s tím, že tam měl být ten a onen, ale tazatelé často vůbec netušili, že řada vítězů Barum rally již není mezi námi. Velkým svátkem pro mě byla účast Raimunda Baumschlagera, který dokázal vystřihnout 600 téměř identických podpisů, jeden jako druhý. Úžasné chvíle jsem prožil s Franzem Wittmannem a jeho synem i s Haraldem Demuthem, skromným gentle‑ manem, jemuž v žilách koluje trochu české krve. Dodnes mě mrzí, že jsem neměl puštěný diktafon ve chvíli, kdy se podepisovali Václav Blahna a Jiří Šedivý. Pokud bych to tehdy udělal, mohlo vzniknout jedinečné a značně rozverné dílo na pozadí automobilových soutěží.“

Jak hodnotíš loňský rok s ohledem na soutěže?
„Odpovím trochu ze široka. Mám takový pocit, že Západ, o kterém jsme v devětaosmdesátém roce snili, je teď úplně jiný, nebo nikdy nebyl takový, jak jsme si mysleli. Zdá se mi, že v přímém přenosu sleduji sebe‑ vraždu západní civilizace. Kulturní, ekonomickou i mezilidskou. A protože všechno souvisí se vším, samozřejmě se to dotýká i automobilových soutěží. Přikláním se k názoru, že svět se vloni neměl vůbec jezdit, protože to torzo, co ze seriálu zbylo, bylo statutu „MS“ nedůstojné. Mám obavy, že světové soutěže se v tomto roce pojedou ve zkráceném formátu pátek shakedown, start a prolog, v sobotu první etapa a v neděli po obědě bude konec. Takhle by se svět s ohledem na tradice jezdit neměl. Každé srovnání pokulhává a bude tedy i to moje, ale vítězný čas Tänaka z loňského Estonska přibližně odpovídá vítěznému času Hänninena z Bohemie 2010. A to určitě není dobře. To ale neznamená, že to těm, kteří o tom rozhodují, nebude přesně takhle vyhovovat.“

Na jaké knihy se můžeme těšit do budoucna?
„Je zbytečné říkat, že doba je zvláštní a nelehká, ale pokud vše půjde alespoň trochu normálně, tak během léta a podzimu vydám životopis Jiřího Kotka a Romana Kresty. Jestli se to ale stane, ukáže až čas.“

A další témata?
„Ještě tu nezaznělo, že psaní je mým koníčkem, nikoliv prací. Knihy představují zábavu a také obrovské množství spotřebovaného volného času. Nějaké nápady mám, ale zatím mě naplno vytěžují oba zmíněné životopisy, které původně neměly spatřit světlo světa v jednom roce. Peripetie s knihami mě zatím spíš posilují, než vysilují, a tak věřím, že ještě něco napíšu.“

Vlastimil Resl - časopis Rally

 
 
 
 

© 2013-2021 PEOPLE FOR RALLY